V tradiční morfologii část ↗neurčitého slovesného tvaru, ke které se připojují tvarotvorné koncovky/přípony a koncovky rodové příslušných participií. ✍ČM (1981) rozlišuje pouze ↗přítomný kmen a m.k., přičemž za jeho variantu pokládá ↗infinitivní kmen. Rusínová (v ✍PMČ, 1995) rozlišuje vedle m.k. (nes‑0‑l, br‑a‑l, tisk‑0/‑nu‑l) kmen infinitivní (nés‑0‑t, br‑á‑t, tisk‑nou‑t), podle něhož třídí č. slovesa do šesti tříd. ✍ČŘJ (1996) pracuje s pojmy kmenotvorná přípona minulá, kmenotvorná přípona infinitivní a m.k. Vzhledem k různým autorským pojetím hranice mezi ↗koncovkou, participiální příponou a ↗kmenotvornou příponou, z něhož plynou různé počty a podoby kmenotvorných přípon pro odvozování jednotlivých určitých a neurčitých slovesných tvarů, a přihlížejíce k hláskovým alternacím kořene, počítají někteří autoři s větším počtem kmenů. Např. ✍Romportl (1970) a ✍Rusínová (1993) shodně vyčleňují kromě m.k. (pros‑i‑l, křt‑i‑l) a kmene infinitivního (pros‑i‑t, křt‑í‑t) navíc také kmen pasivní (proš‑0‑en, křt‑0‑ěn) a kmen imperativní (viz ↗kmen přítomný). Od m.k. se tvoří tvary ↗‑l‑ového participia a ↗přechodníku minulého. Pasivní part. mívá mnohdy varianty kmenotvorné přípony, které se liší od variant m.k.

Na druhé straně existují analýzy č. sloves, které vycházejí z hloubkové struktury slovesných tvarů a z jednoho kmene derivují jeho povrchové realizace, jinde analyzované jako kmen přítomný, kmen minulý apod., pomocí fonologických procesů, typicky viz ✍Caha & Scheer (2008). Viz také ↗kmen, ↗přítomný kmen, ↗infinitivní kmen.